www.TOTALITA.cz

Ruská revoluce 1899-1919
Leninova citlivost

Dalším přitažlivým charakterovým rysem Leninovy naprosté sounáležitosti s revolucí byl zvláštní druh osobní skromnosti. I když jeho následovníci vystavěli kolem něj jakoby náboženský kult, došlo k tomu z jejich vlatních důvodů, protože bez něj nebylo nic, co by revoluční hnutí drželo pohromadě. Lenin sám takový kult nepovzbuzoval, protože mu prišla nepřípustná představa, že by měl existovat mimo proletariát - jako Robespierre si i on myslel, že "stát jsem já". Jeho nevole k tomu, aby byl vyzdvihován jako osobnost mimo jím vedené hnutí, ale byla skromnost zakořeněná v pocitu sebedůležitosti, který daleko přesahoval běžnou samolibost. Z toho také pramení jeho nechuť k pamětem - žádný jiný z vůdců ruské revoluce nezanechal tak málo autobiografického materiálu. (Lenin se nakonec naučil tolerovat svůj kult osobnosti, protože, jak vysvětlil Angelice Balabanové, to bylo "užitečné, dokonce nezbytné": "Naši venkované jsou podezřívaví, negramotní, aby něčemu uvěřili, musí to vidět. Když uvidí můj obrázek, přesvědčí je to, že Lenin existuje.")


Tím, jak mu byly cizí jakékoli výčitky svědomí, připomínal papeže, o němž Ranke napsal, že "byl nadán takovou mírou sebedůvěry, že v životě nepoznal tíhu spojenou s obavami či pochybnostmi o důsledcích svých vlastních činů". Tato vlastnost dělala Lenina velice přitažlivým pro určitý druh ruských pseudointelektuálů, kteří se později hrnuli do Bolševické strany, neboť ta nabízela jistotu ve zmatcích světa. A byli to především mladí, polovzdělaní venkované, kteří opustili rodné vísky a vydali se do světa za prací v průmyslu a najednou se ocitli uprostřed cizího, chladného světa, v němž byly osobní vztahy, na které byli zvyklí, vystřídány neosobními ekonomickými a společenskými vazbami, kterým Leninova strana dala pocit příslušnosti, a jimž se líbila její soudržnost a jednoduché slogany.


Lenin měl silný sklon ke krutosti. Je to dobře vidět na tom, že prosazoval terror z principu, vydával dekrety, které odsuzovaly k smrti nezpočetné množství lidí, kteří se ničím neprovinili a ani nemrkl okem nad ztrátami života, za které nesl zodpovědnost. Leninova podoba  v roce 1914Zároveň je však třeba říct, že tato krutost nebyla sadismem, který se těší strádáním druhých, ale pramenila spíš z naprosté lhostejnosti k utrpení. Maxim Gorký získal z rozhovoru s Leninem dojem, že "ho jednotliví lidé skoro nezajímali, že uvažoval jen v rozměrech stran, mas, státu". Při jiné příležitosti Gorký řekl, že pro Lenina znamenala dělnická třída totéž, co je železná ruda pro oceláře, jinými slovy surovinu pro sociální experimentování. Tento rys Leninovy osobnosti byl zřetelný už v letech 1891-2, kdy bylo povolží, kde Lenin tehdy žil, postiženo hladomorem. Když byly vytvořeny komise rozdělující jídlo mezi venkovany, podle vzpomínek přítele rodiny Uljanovových byl Lenin jako jediný, samozřejmě v čele rodiny, proti tomu, protože z jeho pohledu, vytlačením venkovanů z venkova do měst, kde by vytvořili proletářské zálohy, hladomor byl pozitivním jevem. Protože bral lidi jako surovinu, z níž bude vystavěna nová společnost, byl schopen poslat lidi na popravu bez jakýchkoli výčitek, asi jako když generál přikáže vojsku postup vpřed do nepřátelské palby. Gorký, zmiňující násilí francouzské revoluce, řekl, že Lenin je "myslící gilotinou" a bez toho, aby to vyvracel, pokračoval, že Lenin byl lidumilem: "Celkově vzato, on miloval lidi; miloval je a zároveň se jich zříkal. Jeho láska hleděla daleko dopředu, skrz mlhu nenávisti". Když Gorký po roce 1917 Lenina prosil, aby zachránil život toho či onoho odsouzence k smrti, Lenin vypadal upřímně rozpačitý nad tím, proč ho obtěžuje s takovou malicherností. [V už zmíněné Černyševského knize je napsáno "Robespierre a jeho druzi byli příliš měkcí. V Rusku potřebujeme trojnásobný terror, takový, který skutečně vyděsí." V knize, kterou Lenin vlastnil, je jeho rukou připsáno "VÝBORNĚ!".]


Jak to většinou bývá, a to platí i pro Robspierra, opačnou stranou Leninovy krutosti byla jeho zbabělost. Tento jeho povahový rys je zřídka v literaturěe zmíněn, i když o něm existuje celá řada důkazů. Lenin ukázal charakteristický nedostatek kuráže už v mládí, když chtěl pokusem o vystoupení z univerzity utéct trestu za účast ve studentských nepokojích. Později nepřiznal autorství pamfletu, což jeho kolegu stálo dva roky vyhnanství navíc. Jeho neměnnou reakcí na fyzické nebezpečí byl útěk, měl zvláštní schopnost ztratit se, kdykoliv hrozilo zatčení nebo střelba, a to i za cenu opuštění vlastních řad. Taťána Aleksinskaja, manželka vůdce bolševické strany v druhé Dumě, to popsala takto:


"Poprvé jsem se setkala s Leninem v létě 1906. Radši bych na to setkání zapomněla, protože jsem si Lenina, zbožňovaného všemi sociálními demokraty, malovala jako legendárního hrdinu… Protože až do revoluce v roce 1905 žil v zahraničí, představovali jsme si ho jako skutečného revolucionáře, bez bázně a vady… O to větší bylo mé rozčarování, když jsem ho viděla na schůzce v St.Petěrburgu. Nebyl to pouze jeho vzhled, který na mne udělal špatný dojem - byl holohlavý s narudlým fousem, mongoloidními tvářemi a nepříjemným pohledem - ale jeho chování během následné demonstrace. Když si totiž někdo všiml kavalérie přijíždějící k útoku na dav a vykřikl "Kozáci!", Lenin jako první vzal nohy na ramena. Skočil přes plot, při tom mu spadl klobouk a ukázala se jeho pleš, ve slunci zpocená a zářící, klopýtnul, spadnul, zdvihl se a pokračoval v běhu. Měla jsem zvláštní smíšené pocity - věděla jsem, ze jediný způsob jak se zachránit bylo útěkem, a přece…"


Tyto neatraktivní charakterové rysy byly jeho okruhu dobře známy, ale oni je vědomě ignorovali kvůli Leninovým unikátním hodnotám - mimořádné schopnosti disciplinované práce a naprostému sebeobětování pro věc revoluce. Slovy Bertrama Wolfa, "Lenin byl mezi ruskými marxisty jediný, který měl teoretické znalosti na vysoké úrovni a zároveň schopnost a vůli k detailní organizační práci". Plechanov, který Lenina po setkání v roce 1895 odmítl jako druhořadého intelektuála, ho nakonec hodnotil kladně a přehlížel jeho nedostatky, protože, jak řekl Potresov, "neviděl důležitost tohoto nováčka v jeho myšlenkách, ale v jeho iniciativě a talentu jako stranického organizátora". Struve, kterého odpuzovala Leninova chladnost, opovrhování a krutost, připouští, že tyto negativní pocity zahnal v zájmu vztahů, které považoval pro sebe sama za "morální zvyklost a politicky nevyhnutelné pro naši společnou věc".


Lenin byl v první řadě a především internacionalistou, světovým revolucionářem, pro kterého státní hranice byly přežitkem zašlé éry a nacionalismus vyrušením od třídního boje. Připravoval se k vedení revoluce ve kterékoliv zemi, kde by se k tomu vyskytly podmínky, docela určitě však raději v Německu než v rodném Rusku. Strávil skoro polovinu svého dospělého života v zahraničí - až na dva roky 1905-7 celé období 1900-1917 - a nikdy neměl řádnou příležitost poznat blíže svou vlast. Sám o tom řekl: "znám Rusko špatně; Simbirsk, Kazaň, St.Petěrburg, vyhnanství, to je vše." O Rusku neměl valného mínění, považoval je za líné, měkké a nepříliš chytré. Gorkému řekl: "inteligentní Rusko je skoro vždy Žid neb oněkdo s židovskou krví v žilách." I když mu nostalgie pro vlast nebyla cizí, Rusko pro něj bylo náhodným bodem prvního revolučního povstání, odrazovým můstkem skutečné revoluce, která měla proběhnout v Západní Evropě. Když v květnu 1918 obhajoval územní ústupky Němcům v Brest-Litevsku, bránil se, že to nebylo v národním zájmu, ale v zájmu socialismu, že šlo o "zájem socialismu, který je nadřazen zájmům národním".


Leninův kulturní rozhled byl více než skromný pro ruského intelektuála jeho generace. Jeho literární tvorba ukazuje pouze povrchní znalost ruských literárních klasiků (až na Turgeněva), většinou na úrovni střední školy. Taťána Aleksinskaja, blízká spolupracovnice Lenina a jeho ženy, poznamenala, že nechodili do divadla či na koncerty. Leninova znalost historie byla, až na revoluce, povrchní. Miloval hudbu, ale v souladu s asketismem, který tolik děsil a udivoval jeho současníky, dával přednost tomu ji neposlouchat. Gorkému o tom řekl:


"Já prostě nemůžu poslouchat hudbu, protože pod jejím vlivem mám sklony říkat nesmysly a objímat lidi, kteří, přesto že žijí v takovém špinavém pekle, dovedou vytvářet takovou nádheru. Protože dnes nesmíme objímat nikoho, neboť oni by nám na oplátku utrhli ruce. Naopak, musíme rozbíjet hlavy, nelítostně rozbíjet hlavy, i když, v ideálním případě, oponujeme všemu násilí."


Potresov přišel na to, že s pětadvacetiletým Leninem se dalo hovořit o jediné věci, a to "hnutí". Neměl zájem o nic jiného a neměl co zajímavého říct o ničem jiném. Zkrátka a dobře ne zrovna to, co by jeden rozuměl pod pojmem "všestranný".


Tato kulturní chudoba ale posilovala Lenina jako revolučního vůdce, protože, na rozdíl od vzdělanějších intelektuálů, netrpěl přebytkem faktů a ideálů, které by brzdily jeho rozhodnost. Tak jako jeho učitel Černyševskij, tak i on odmítal odlišné názory jako žvanění a vylučoval o nich jakoukoli diskusi, kromě jejich zesměšňování. Nepohodlná fakta ignoroval nebo je interpretoval tak, jak se mu to právě hodilo. Jestliže jeho oponent v něčem chyboval, bylo hned spatně vše co řekl - Lenin nikdy nepřiznal opozici jakoukoli zásluhu. Jeho způsob diskutování byl extrémně útočný, plně se ztotožnil s Marxovým příkazem, že "kritika není scalpel k provádění drobných zásahů, ale ničivá zbraň, jejímž cílem není vyvrátit protivníkovy argumenty, ale naprosto ho zničit". V tomto duchu používal slov místo nábojů, ničíce oponenty často prostřednictvím nejhrubějších osobních útoků na jejich zásady a motivy. Při jedné příležitosti přiznal, že nevidí nic špatného na použití pomluv a kydání špíny, pokud to sloužilo jeho politickým cílům. Když v roce 1907 obvinil Menševiky ze zrady dělnické třídy, byl pozván před socialistický tribunál, kde s drzostí bránil obžalobu z pomluvy:


"Tato formulace je vypočítaná k tomu, aby takříkajíc ve čtenáři vzbudila nenávist, znechucení a opovržení k lidem, kteří jednají takovýmto způsobem. Tato formulace není zamýšlena k přesvědčování oponentů, ale k rozbití jejich řad; ne k nápravě jejich chyby, ale k jejich zničení, k jejich vymazání z povrchu zemského. Tato formulace skutečně slouží k tomu, aby ve čtenáři probudila ty nejhorší myšlenky, co největší podezření o oponentovi a v kontrastu s formulací, která přesvědčuje a opravuje, ve skutečnosti "rozsévá zmatky v řadách proletariátu" … To, co není povoleno mezi členy jednotné strany, je povinné pro stranu, která se rozpadla."


Lenin tak neustále používal to, čemu historik francouzské revoluce Auguste Cochin říkal "suchý terror". A od suchého je ke krvavému teroru jen krůček. Když kolega socialista jednou Lenina varoval, že jeho prudké útoky na opozici (tehdy šlo o Struveho) by mohly některého dělníka inspirovat k vraždě objektu Leninova hněvu, Lenin s klidem odpověděl "Vždyť on si to zaslouží."


Dospělý Lenin byl celistvou, jasně vyhraněnou osobností. Po tom, co formuloval učení a praxi bolševismu, což bylo počátkem jeho třicátých let, obklopil se neviditelným ochranným valem, skrze nejž cizí myšlenky nemohly proniknout, takže nic nemohlo přivodit změnu jeho názoru. Patřil do té skupiny lidí, o kterých de Custine říkal, že rozumí všemu, kromě toho, co jim kdo říká. S Leninem šlo buď souhlasit nebo nesouhlasit, ale jakýkoliv nesouhlas v něm vždy vzbudil ničivou nenávist, tu už zmíněnou snahu o "vymazání z povrchu zemského". Toto bylo jeho silou revolucionáře, ale také jeho slabinou jako státníka - jak byl neporazitelný v boji, tak postrádal lidskou stránku nezbytnou k pochopení a vedení lidstva, protože jednoduše nebyl schopen pochopit, jak spolu různí lidé mohou žít v klidu a míru. Tato vada nakonec překazila jeho snahu o vytvoření nové společnosti.


Na podzim roku 1893 se Lenin přestěhoval do St.Petěrburgu, naoko k tomu, aby provozoval právo, ve skutečnosti k navázání kontaktů s radikálními kruhy a k tomu, aby započal svou "revoluční kariéru". Sociálním demokratům, které krátce po svém příjezdu kontaktoval, se zdál "příliš rudý", tedy přílišným vyznavačem Narodnoj volji. I tak brzy rozšířil okruh svých známých a zapojil se do skupinky báječných sociálně-demokratických intelektuálů, jejichž duchovním vůdcem byl třiadvacetiletý Peter Struve, jako Lenin syn vysokého státního úředníka, ale na rozdíl od Lenina kosmopolita, který byl na Západě a získal neobyčejně široký rozhled. Oni dva spolu vedli mnoho diskusí. Rozdílnost jejich názoru se týkala především Leninova příliš povrchního vidění kapitalismu a jeho vztahu k buržoazii. Struve Leninovi vysvětlil, že Rusko je nejen vzdálené jakémukoli porovnání s kapitalismem západního typu, ale že sotva udělalo první krůček na cestě kapitalistického vývoje, a že Lenin by se o tom přesvědčil v okamžiku, kdy by viděl Západ na vlastní oči. Také mu vysvětlil, že sociální demokracie by v Rusku mohla existovat jedině tehdy, pokud by střední třída, popostrkovaná průmyslovým dělnictvem, zavedla takové svobody jako svobodu tisku a právo tvořit politické strany. Lenina se mu ale přesvědčit nepodařilo.



části překladu:

úvodní část, mladý Lenin, Leninovy kotrmelce, Leninova citlivost, Leninovo rozhodnutí

související texty:

Vladimír Iljič Lenin

 

autor textu (překladu): Pavel Zvěřina

použitá literatura: 83

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2020 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.